Z historie skanzenu
Píše se rok 1999 a na území bývalé těžebny cihlářské hlíny zvané "Hliník", ještě nedávno zapomenutým a nepříliš vábným územím s množstvím černých skládek, se skupina investorů rozhodla založit akciovou společnost, která vdechla život u nás zcela novému a ojedinělému historicko-ekologickému projektu, který nás vrátil o několik století zpět. Píše se rok 2002, který je rokem otevření středověkého skanzenu, jehož hlavním záměrem je přiblížit nejširší veřejnosti reálie středověkého období ve věrohodně ztvárněném prostředí imaginárního českého venkovského městečka, postaveného z tradičních materiálů v zajímavé přírodní lokalitě, vybaveného replikami historických předmětů a oživeného dobovými postavami a ději. Tento projekt ve svém praktickém důsledku přispívá k revitalizaci zdevastovaného území na periferii hlavního města Prahy.
Přenesme se do roku 1402
V městečku v blízkosti královského města Prahy žijí lidé, jejichž hlavním zdrojem obživy je vyrývání zvláštní rostliny s velice dlouhými kořeny, kterou již od nepaměti používají ranhojiči a kořenářky k léčení rozličných neduhů. Tou rostlinou je Řapík a lidem, kteří ji ze země vyrývají, se říká řeporyjci. Odtud i jméno našeho městečka, Řepora.
My lidé z Řepory bydlíme v celkem půl tuctu usedlostí, s
obytnými domy a hospodářskými stavbami, S vlastním kostelíkem a tržnicí, což oboje je pro nás velice důležité a potřebné.
Scházíme se na centrálním rynku, kde se konají všechny naše
slavnosti a kde je čím dál tím víc lidí. Chlapi chodí večer do krčmy našeho rychtáře, zatím co ženy máchají prádlo v některém z našich rybníčků.
Náš pán, který vlastní Dřevčickou tvrz, kdesi na východě od
Prahy, nás donutil vystavět okolo městečka vodní a
palisádové opevnění se třemi branami, čemuž jsme vzhledem k neustálým nepokojům nakonec moc rádi, i když nás to stálo hodně práce a
úsilí. Pro svoji, ale i naši bezpečnost si usmyslil, že mu musíme vybudovat ještě
druhou tvrz
v sousedství městečka, která by měla přispět k jeho a
doufejme i naší obraně v případě napadení Řepory.
Všechny naše stavby jsou postaveny ze dřeva a hlíny, kryté
slaměnými došky či
dřevěným šindelem. Jsou to obvyklé stavební
materiály. Z kamene či cihel se budují nejvýše
komory či sýpky, sloužící k uskladnění životně důležitých potravin, případně
ohradní zídky. Tvary domů se strmými střechami, vysokými
dymnými jizbami s roubenými klenbami a trojicemi okenních otvorů se vážou na náš způsob vytápění. Komín je pro nás konstrukčně
náročné zařízení, proto máme v obytných jizbách tzv. dymný otvor, který se nachází v horní polovině štítové stěny domu.
Kouř volně stoupá do prostoru pod zvýšeným stropem a odchází ven tímto otvorem. Hladina kouře se udržuje v úrovni dymného otvoru
a tak nás, jež žijeme ve spodní polovině jizby, neobtěžuje. Hranici mezi zakouřeným a nezakouřeným prostorem tvoří takzvané
polenice, což jsou klády procházející napříč jizbou. Využíváme je pro sušení oděvů, dřeva, přikrývek a podobně.
Uspořádání obytných jizeb je stejné jako jej měli naši předkové po staletí a věříme, že tak zůstane i v letech pozdějších, neboť
nám velice vyhovuje. V rohu při vstupní stěně je vždy topeniště, obvykle kamenná plotna s pecí, úhlopříčně v protilehlém koutě
potom stůl s lavicemi, v dalším rohu při štítové stěně jednoduché lůžko. Spí se však i jinde, v podstřešním prostoru
nebo jen tak na zemi na hromadě slámy.
Jednoduchá malovaná výzdoba některých stavení, zejména ornamenty a rámy kolem oken a dveří, souvisí s ochranou našich příbytků
před vniknutím zlých démonů, temných sil, jejichž působení tady nechceme.
Text obsahuje některé dnes již nepoužívané výrazy a názvy. Nevíte-li co tato slova znamenají, nahlédněte do našeho
malého slovníčku>>
Odkaz otevře nové okno
Obyvatelé městečka Řepora Vám děkují za Vaší návštěvu!
